Žiji v roubené chalupě na vesnici, kde mám spoustu přátel. Navštěvují mě ale i zvířata a já vím, že za chvíli mě navštíví i sedm démonů. Budou chodit za mnou, po jednom, a pokud je pokaždé nevyženu ze světa, svět skončí.
Jako ve městě zvířat, kde kdokoliv může být čimkoliv, i to naše má své mouchy. Každého tu vidím jako nějaké zvíře. Byli jsme svobodní, mírumilovní, nebo mi to tak aspoň připadalo, když jsem byla malá. Teď už jsem velká - velká antilopa s krásnými rohy, ale můj druh tu byl bohužel stíhán za něco, co jsme neprovedli.
Dnes jsem otevřela oči s takovým hřejivým pocitem na srdci, že jsem myslela, že mi na hrudi leží kočka. Nebyla tam.
Obrovský hrad, který je v podstatě živý. Splývá s krajinou a poskytuje útočiště, vědění, bezpečí a domov prastaré magii. Jestli existuje kolektivní silové místo, jedno z největších a nejsilnějších v dějinách lidstva jsou nepochybně Bradavice. :)
Obloha potemněla a příroda kolem taktéž. Vše nabralo podivné barvy. Byl to totiž jediný způsob, abych si uvědomila jednu prostou pravdu - tady nejsem na Zemi. Kolem však byli různé postavy, a já byla zřejmě jedna z nich. Nebo ne? Jsem vůbec člověk?
Byla noc. Válka. Ale ne ta, jak ji známe. Do světa začala pronikat temnota, proti které se nedalo bojovat. Došlo nám, že je to smrt, a otvírala nám bránu do nového světa.
Se svou rodinou žiju v největší a nejvyšší budově ve městě. Máme tam vlastní, útulný byteček, můj pokoj hraje všemožnými barvami. Mám tam tolik knih a věcí, ke kterým mám vztah. O patro níž byl zvláštní vybetonovaný sklad, téměř prázdný. A tam seděla na židli podivná, plavovlasá paní. Byla tak krásná, ale něco mi na ní nehrálo. Ve vzduchu visela...