Perzekuce

Jako ve městě zvířat, kde kdokoliv může být čimkoliv, i to naše má své mouchy. Každého tu vidím jako nějaké zvíře. Byli jsme svobodní, mírumilovní, nebo mi to tak aspoň připadalo, když jsem byla malá. Teď už jsem velká - velká antilopa s krásnými rohy, ale můj druh tu byl bohužel stíhán za něco, co jsme neprovedli. 

Chytli nás společně ještě s druhem malých kočkovitých šelem a zavřeli do tábora, kde jsme mohli žít "jako svobodní", ale nemohli se odtud ani hnout. Nevěděla jsem nic o své rodině, o tom, jestli se vůbec někdy dostanu ven. Společnost mi dělala jedna má antilopí známá, kamarádka mé mámy (jejíž konec byl kdovíkde), která mě v některých chvilkách učila něco dobrého upéct, abych zapomněla na to, kde jsem a proč. Moc mi to pečení nešlo.

Byla tu však jedna malá velká výjimka. Stříbrný kůň.

"Ty přeci nejsi antilopa. Proč tě zavřeli k nám?" zeptala jsem se ho.

"Protože jsem se jim vzepřel a řekl jsem, že zavírat vás není správné. Nejde o to, jak vypadám, ale o to, jaké mám srdce."

"Ale hledají přece antilopy, ne? Kdybych si nechala uříznout rohy a přemalovat obličej, nepoznali by mě, mohla bych žít dál."

"To přece nejde. Jsi taková, jaká jsi, a měla bys být hrdá na to, kdo jsi."

"Je víc hrdost nebo svoboda?"

"Můžeš být obojí. Pomůžu ti utéct."

A jak řekl, tak udělal. Utekli jsme. Skrývali jsme se ve tmě, ten stříbrný kůň mi pomohl překonat největší strach - vystoupit ze zajetí a vkročit rovnou do tmy. 

Přála jsem si svobodu pro všechny, ale ani tenhle sen bohužel nebyl takový, jak to bývá v pohádkách. Vystoupit z vězení do tmy je jen první krok.