Pohlceni přílivem (Úplňkové snění)

KLÍČOVÁ TÉMATA: Moře, tsunami, povodeň, děti, dětství, dort, modrá barva, opakující se sen

A jsem zase dítětem. S kamarády v obrovském, nádherném domě na kopci, jen pár metrů od pláže, který má snad tři patra. Rozhodně se do něj vejde s přehledem i 50 lidí, o tom nebyl pochyb.

Nejspíše šlo o oslavu narozenin. Výškou mi bylo maximálně 9 let, měla jsem tu svůj barevný batoh v pokoji úplně v podkroví, kde jsem byla ubytovaná, a s dětmi jsme dole v kuchyni tvořily dort. Potravinářskými barvami jsme obarvili šlehačku, kterou jsme dort zdobily, a tvořilo to  nahoře nádherné duhové bochánky. Samozřejmě jsem ochutnala a kupodivu jsem zjistila, že ta šlehačka chutná spíše jako pečené sněhové pusinky s jemným nádechem marcipánu.

Vše bylo mýma dětskýma očima dokonalé. Dokonalý den, nebe bez jediného mráčku. Octla jsem se nahoře v pokoji, kde jsem měla své věci, které jsem v dětství skutečně vlastnila a které byly pro mě opravdu důležité. Plyšáci, sbírky kartiček s koňmi, stůl s lampičkou, papíry, pastelky. Postel ze světlého dřeva s bílým povlečením.

Jako by bylo slunce nejen tam venku, ale i uvnitř v domě. Moře se třpytilo v nádherných tyrkysových barvách, všechno bylo klidné a jasné.

Pohled na moře z nejvyššího bodu v domě bylo jako dívat se do vlastní duše.

V tom jsem na horizontu spatřila obrovskou vlnu. Jak se blížila, nabírala na síle a velikosti, a když už byla tak velká, že bylo jasné, že se dostane i do domu, rozbušilo se mi srdce strachem. Kde se vzala na tak klidném moři?

Rychle jsem si snažila balit věci do svého batůžku - ty nejmilejší, pro mě nejcennější a nejdůležitější. Chtěla jsem zachránit aspoň něco! Ale copak se před takovou vlnou dalo někam utéct? Bála jsem se, že to dům neustojí. Ostatní mě tahali ven, ať už jdu, ale moje dětské oči se mých pokladů nechtěly vzdát.

A konec.

Sen se přetočil zpátky na začátek.

Ochutnávám šlehačku a zjišťuji, že každá barva chutná trošičku jinak.

Jsem v pokoji a tsunami se blíží. Napřed malá vlnka, jako varování, a pak velká, stokrát větší, která je vyšší než celý náš dům na kopci.

Je tady. Bojím se, že okno ten tlak nevydrží. Nechápu, co se děje a jak se to stalo, že jsme náhle pod vodou, přitom i přes ten strach voda vrhá nádherné modrozelené stíny do místnosti. Jenže okno začíná praskat. Spodní část okna nevydržela a voda se začíná valit do pokoje.

To už začnu panikařit a opět beru věci do batůžku, abych mohla utéct, vodu mám naštěstí jen po kotníky, tak běžím ze schodů a konečně se zdá, že zachraňuji aspoň pár drobností. A i když ty ostatní věci, které jsem zde nechala, hodně bolí, nakonec jsem o mnoho lehčí a svobodnější.